Přidat odpověď

Já jsme se po řidičáku bála jezdit a začala až kolem svatby,tedy za 10 let.Tehdy mi můj muž vštěpil do hlavy základní dovednosti. To pomohlo,myšlenka,že nezdechnu na křižovatce,mi hodně pomohla. Městské ježdění je podle mě lehčí než dálkové trasy,hlavně po státovkách,kde musíte předjíždět a nikdy vám to nepřijde úplně bezpečné
Chce to se překonat. U mě byly dva kvalitativní skoky.Když jsem začala rozvážet děti na kroužky,protože po týdnu stráveném přejížděním v MHD mi bylo vše jasné.
Po druhé,když jsme začala jezdit do sanatoria za maminkou,trasa 110 km,220 km celkově,část po dálnici,za každého počasí ,že jsem měla občas sevřený zadek.
Takže nejlepší je nastudovat cestu v počítači,použít navigaci a doufat,že se nic nestane. Mě pomáhá na delších cestách mluvené slovo,těch audioknih,co jsem si vyposlechla.
Taky jsme měla blok z toho,jet úplně sama autem.