Přidat odpověď

Danulu, to chápu - těžký život a zřejmě vnitřně prázdný tvojí babičky vedl k fanatismu, kterým vás dusila... na druhou stranu - moje babička právě vůbec praktikující ani fanatická nebyla (pravidelně do kostela chodit začala až ke stáru, se svým posledním manželem - cca v 70-ti letech), do té doby prostě s tou svou vírou nějak žila, líp to napsat neumím, vnímám to tak. Bylo to o tom, že se před spaním a ráno "nenápadně" pomodlila, když něco sázela, tak vždycky chvíli stála a modlila se v duchu, aby to s Boží pomocí vyrostlo...dávala svíčky a kytky na boží muka v polích... Babička nebyla moc vzdělaná, taková echt venkovská žena, měla těžké dětství a jen dřinu celý život, měla jen to, co si rukama posekala, zasázela... dvojitá vdova ještě v mladém věku s třemi dětmi... mě k ní pak odložili od roku do šesti, byla pro mě vlastně ve finále víc než máma. S ní se nedalo moc bavit o víře, na žádné otázky z teologie by nebyla schopná odpovědět, ani později, když už jsem se v tom já začala plácat, s ní šlo jen být a zažít to vnitřní spojení prostě...
A rodiče, když jsem doma něco nakousla, to vůbec nebrali. Pro ty tento rozměr chápání vůbec nebyl.