Přidat odpověď

Já ani nevím, vyrostla jsem v ateistické rodině, kde táta byl hrdý na to, že jeho prarodiče byli jedni z prvních kdo vystoupil v jejich okolí z církve. Ale v pubertě jsem proti našim silně rebelovala a tak jsem se začala zajímat i o náboženství a neoslovilo mě to. A pak po revoluci, s kamarádkou, která uvěřila a šla do toho opravdu "po hlavě", navíc jsem se pracovně pohybovala v katolickém prostředí. A nic... Nepřišlo TO. A pak se začali někteří vyjadřovat, jako že málo hledám a nebo špatně hledám, že je zvláštní, že jsem po takové době víru nenašla, ale víra že je DAR. Tak každý holt obdarovaný být nemůže. Přiznám se, že jsem cítila celkem velkou nadřazenost těch, kteří tohle vykládali. A taky jsem měla možnost nahlídnout do rodin těch místních věřících, kteří jsou i veřejně činní a udělala jsem si nějaký svůj názor.
Jeden čas jsem často chodila i na mši, z různých důvodů, ale nikdy jsme tam necítila nějaký přesah.
A hodně mě překvapila ta má silně věřící kamarádka, která byla tehdy oslovena jako bleskem z čistého nebe, že dneska mluví tak, že to bylo skoro jako by se sama rozhodla, že takhle nasměruje svůj život a že žádné oslovení tam možná ani nebylo...