Přidat odpověď

Libíku, já ti nevím. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli jsem věřící, tak nevím.
Mám to v sobě hrozně rozpolcené a to bych měla mít období "hledání se" dávno za sebou. Myšlenky víry mi nejsou cizí, s většinou se ztototožňuji, ale jsou věci, které mi na církvi bytostně vadí a se kterými souhlasit nemůžu.
Já jsem z rodiny v otázkách víry vlažné, nikoli ale ateistické.
Manžel je z věřící rodiny a přes veškeré úsilí rodičů se z něj nestal nadšený věřící. Pro tchánovce je důležitá rodina, víra a pospolitost, ale neustále tam panuje vinnou tchánova chování napětí, tchyně si na mě léta tajně stěžovala mámě a mě nikdy nic neřekla. Švagrová mi před lety velmi ublížila díky svému upřímnému přesvědčení, že ona je ta spravedlivá, která všechno ví nejlíp a má právo soudit a zasazahovat. Tolik k duševní čistotě věřících lidí.
Na druhou stranu, díky rodině, do které jsem se přivdala jsem poznala i mladší věřící ročníky a pro všechny je společná jedna věc.
Díky své víře mají srovnané priority, lépe se vyrovnávají se starostmi a celkové jsou takoví vyrovnanější než lecktreé "modernější" rodiny.
Není to jednoduché