Přidat odpověď

Alraune, tomu rozumím.

Já jsem v období "zájmu o věci přesahující hmotu" (když jsem začala vnímat svůj ateismus a následný agnosticismus jako příliš "ploché" či jak to říct, pro mě neuspokojivé vidění světa) zavadila o černou magii. Ne že bych se někdy pokusila ji provozovat, ale setkala jsem se s člověkem, co to dělal. A ač tehdy ještě bezvěrec, viděla jsem to jako cestu do pekel (nevím, jak jinak to nazvat). K magii (i jiné) mám od té doby značný respekt. A není to pro mě, ani omylem.

Nějakou dobu mě hodně přitahoval budhismus, ale když jsem se pokoušela zajet do něho hlouběji, hluboce mi to nesedělo. Mám k němu velký respekt, ale pro mne to cesta není.

Naproti tomu kolem křesťanství jsem se pomalu ochomýtala, furt mě to nefascinovalo, pomalu jsem si, bez intenzivního zájmu, skládala střípky, ani nevím jak, až jsem si jednoho dne uvědomila, že tomu jsem ochotna důvěřovat. A že mi Kristus vnitřně zřetelně "sedí".