Přidat odpověď

Takhle jednoduchý to není. Nedá se říct, že je to vycucaný z prstu. Kupříkladu David asi žil, protože se pozdější králové z vládnoucí judský dynastie sami označovali jako potomci Davidovi. Ale Judsko na přelomu 11. a 10. století prostě nemohlo mít armádu, se kterou by vedlo popisovaný války, nemělo státní administrativu, nemělo vlastně vůbec stát, Jeruzalém byl horská vesnice. Znalost a širší používání písma se v Judsku šířilo až o tři století později i víc, mezitím se události předpokládaný Davidovy doby propadly do mýtickýho bezčasí. To je vidět na tom, že když se z vyprávění o Davidovi a Šalamounovi vymažou konkrétní věci, který jim na základě archeologie připsat nelze, zbyde ta mlha plus rodinný příběhy o lásce a zradě. V 7. století bylo politickým programem judských králů připojit území někdejšího izraelskýho království, kulturně a etnicky blízce příbuznýho, plus dalších příbuzných oblastí v Zajordání a směrem k Rudýmu moři. A nahrával tomu mocenskej úpadek Asýrie. Judská mocenská expanze se ovšem vydávala nikoli za obsazování, ale za obnovu někdejšího království. Takže to mělo politickej podklad, ovšem jenom čistá politika to asi nebyla, celosvětově se dá pozorovat, že zakladatelům dynastie se připisujou činy pozdějších vládců nejen z politickejch důvodů, ale kvůli krátkýmu trvání kolektivní paměti, která navíc z minulosti nechává spíš to hezký a proto konstruuje představu o starých zlatých časech. Celosvětově se setkáš s triadickým příběhem o zlatých časech, přestaly který kvůli zradě, hříchu atd., načež nastala doba temna, ale očekává se obnova zlatejch časů.