Přidat odpověď

Nedávno jsem tu psala o tom, jestli být s přítelem nebo se vrátit k manželovi, který by se rád vrátil domů, ovšem pro nápravu rozbitého vztahu nedělá nic zásadního. Nedokážeme spolu normálně komunikovat, pokusy o sblížení zkrachovaly. Čekala jsem možná víc než mi byl ochotný dát a udělat. Racionálně a logicky vidím, že jediné možné řešení naší situace je rozvod. Jakmile si však začnu věci s rozvodem naplno uvědomovat a představovat, začne mi to být všechno strašně líto a začínám pochybovat. City mi v tom dělají strašný binec, přestože vím, že manžel se prostě nezmění, že mu nedocvakne to, co bych chtěla, aby mu docvaklo, že si neuvědomí, že spoustu věcí, co udělal, bylo přes čáru manželské slušnosti a korektnosti. Plácám se v tom ode zdi ke zdi. Ani vědomí, že pokud bych se rozváděla, bude mi velkou oporou přítel, mi moc nepomáhá. Jak jste se smířily s rozvodem, pokud jste se k němu už rozhodly? Jak jste se zbavily pochybností o tom, že děláte dobře a že to opravdu chcete? Jak jste vydržely čas od doby podání žádostí do dne „D“?
Dodávám, že jsme se dohodli na nesporném rozvodu, majetkové vypořádání bez problémů, děti jsou dospělé.