Přidat odpověď

Jentakj,
tak já jsem k tomu byla tlačená celkově i rodiči a dobou, kdy jsem vyrůstala, stranění se lidí prostě byl problém. Ale s tou kamarádkou jsme se stranily ve dvou a nebylo to tak nápadné, i když taky narážky na to byly. S ní jsme přemýšlely stejně a nikdy se nenudily. Ale pak přišlo to období, kdy do toho vstoupilo seznamování se s klukama a zamilovávání se. Obě jsme v tom byly neúspěšné (spíš neustále nešťastně zamilované bez odezvy toho protějšku), ale jevilo se to jako nutnost, jak posunout život dál. Takže to znamenalo chodit mezi lidi a bojovat s tím.