Přidat odpověď

Ničí mě ml. syn - je milý, ale neustále jen lže, je líný, musím ho hlídat na každém kroku a mám pocit, že hraje hru - kdo s koho. Chce, aby se dodržovalo slovo, hlavně z naší strany. Je argumentačně velmi zdatný - přece ho nepodvedeme, když jsme slíbili. On toho využívá - teda spíš zneužívá. V pátek jsem byla kousek od kolapsu. Přes slib, že se nepodívám na bakaláře, jsem se podívala - ne potají, za jeho přítomnosti, se slovy - jestli tam něco je, řekni to. Díval se mi do očí a řekl - není, je to v pohodě. Slíbilas, že tam nepůjdeš, že ti budu všechno říkat a že si věříme. Porušuješ slib. To řekl se kamennou tváří. Tak jsem slib porušila a podívala se. Měla jsem pocit, že mi někdo vrazil do srdce nůž. Já vím, je to houby proti jiným věcem, je zdravý - naštěstí. Vím i, že jsou jiné a horší věci. Mám strach o jeho budoucnost - je lhostejný, kamarádi se s největšími blby /bez ironie/, spřádá debilní plány o vydělávání peněz, žije ve zvrácené realitě, kde peníze jsou středobod a sypou se ze všech stran a my mu bráníme je sebrat, vzdělání tak nějak přijde samo.
manžel, když mě našel v tom stavu, chytil hysterák, že mě zabije /syn - svým chováním/, že žiju v neustálým zklamání a každý další zklamání mě ničí, že musím počítat s nějhorším a každý to dobrý mě pak příjemně překvapí. Když to umím u ostatních věcí, proč ne u dětí. Pravda, starší děti to nějak dávaly, ale tady nevím.
Moje dilema - manžel požaduje, abychom ho nechali svému osudu /v učení/, každý týden slib neslib šli na bakaláře, jen pro informaci a podle výsledků bude mít odměny, žádný tresty, teď je na nule, bez kapesnýho, bez volnýho času, bez televize, bez PC, prostě na nule. No a každý pátek se podívat, konstatovat, buď přiznat odměnu, bude-li za co a nebo prostě nic, jen povzdechnout a nechat to být. Manžel si myslí, že jestli se syn nevzpamatuje, musíme ho nechat padnout na hubu - pro jeho dobro. Vnitřně cítím, že má pravdu, ale bojím se.