Přidat odpověď

Monty - ano, už jednou to tam bylo, vlastně víckrát, ale jednou do toho zahučel, protože jsem ho nechala celý čtvrtletí. Pak to vytáhnul zpátky, ale fakt tam byl denní dohled nad učením a diskuze typu - ukaž, co jsi dneska měl - aha, dějepis, tak si k tomu sedni. A on kontroloval - no ale to nechci, máme ho až v pátek. A já - prosím Tě, vzpomeň si, co říkala psycholožka o zapomínání - zopakuj mi to. A on něco jako - ale já se musím učit......., tak tohle počká. Atd. Takže třicetiminutový hovor, až pochopil, že bez toho dějepisu se prostě dneska dál nehne. A to bylo denně - vnímala jsem to jako peklo.
Pak přešla nějaká doba a jeli jsme znovu, ale s kratším intervalem. Teď to byl měsíc. Pořád to je styl - šance po tisící první.
Ne, nejde to - nechápu, nerozumím tomu.