Přidat odpověď
Tak pochopitelně nebyl na propadnutí. Ale tam se prostě známkuje asi jinak. Když zahučel na čtyřky a doma jsme zasáhli a začal dostávat další čtvrletí jedničky, tak to vzali jako úlet, protože jsem vysvětlila, že to prostě zkoušel sám a sice nedostal za jedna, ale dvojku. Manžel si myslí, že tímhle si myslí, že to půjde vždycky. Je taky fakt, že co na to takhle kašle, tak má klid ve třídě - on měl velký problémy s jednou holkou, protože ona ho vnímala jako konkurenci a vymýšlela na něj neustálý pomsty. To ho ničilo a deptalo. Tohle mi řekl jeho učitel angličtiny - je to mladý učitel. Syn je totiž s tou holkou ve skupině a on mi řekl, že syn je v AJ prostě nejlepší, ale ona to nažene tím, že se naučí, co má - ona na to kašle, protože když jsou rozhovory se zahraničím, tak on je mnohem lepší a pohotovější a než ona se vyžvýkne, tak on má rozhovor pod palcem. A takhle to je prostě pořád dokola. Jenže hodnocení je to ve škole. Byl u něj na koberečku a taky mu to řekl - prý doslova - pane učiteli, tak mně to trvá, než pochopím, že bez toho to prostě nejde, tak to pak vyfásnu blbou známku, nebudu si číst články dopředu - já to dám i tak. On mu řekl - no dobře, ale kdyby ses na to doma aspoň podíval, tak získáš zdarma jedničky, přece. A syn mu prý na to řekl - ale pane učiteli, vždyť stejně víte, že i tak jsem nejlepší a už jsem tak daleko, že jsem nejlepší ze školy a moje rozhovory jsou stejně nejlíp hodnocený i ze strany těch dalších škol. Mně na tý jedničce zas tak nesejde a stejně se to naučím, vy mě nenecháte.
A učitel mi řekl, že se taky zmítá mezi rozhodnutím dupat po něm a nebo ho nechat si to vyžrat. Jenže on jako kluk taky nebyl zrovna šprťa a tak si prý pamatuje ty pocity, když ho v tom nechali vymáchat a jak to pak bylo těžký, zbytečně těžký.
Předchozí