Přidat odpověď

jentak - jak to tak čtu, tak ti vůbec nedošlo, že opakuješ model, co jsi měla se svými rodiči. Jen kulisy jsou jiné.

Opravdu mi připadá hrozné, zakázat synovi školu, která vede k povolání, co by chtěl. To se pak nediv, že ho učení nebaví, když nevidí smysl. Nebo co máš pro něj v plánu jako povolání ty?

Učit se s ním 3 hodiny denně na základce mi připadá jako šílené. Pokud je to opravdu nutné proto, aby vůbec měl průměrný prospěch, je na čase si přiznat, že je prostě průměrný, jako miliony jiných lidí. Místo zklamání z toho, že syn neplní tvé představy o něm, bych hledala, co reálně by v životě byl schopen dělat.

Horolezení a potápění dohozené přes rodinu nebo kamrádku se opravdu nedá (pro puberťáka) srovnávat se sportem, který dělá s ostatními v partě.

Slibovat mu, že na základce nebudu kontrolovat známky mi připadá jako úlet. A to pominu, že když už jsi to slíbila, tak jsi to nedodržela. Kde se má naučit, že dohody se plní?

Psycholožka, která je tvou kamarádkou? Změň ji, takhle to nemůže fungovat, jak by mělo. Kamarádit s ní klidně můžeš, ale na řešení rodinných problémů je vhodný nezávislý pohled.

Doma ani ve škole se mu teď nedaří. V judu ano, tam má možnost zrelaxovat a zlepšit si náladu. A ty mu to zakážeš? Chceš ho ještě víc zdeptat? Nechápu.

A to, že se hroutíš a nespíš ze známek... a chceš kvůli tomu něco na spaní... řekneš synovi, žes kvůli němu nespala. Všechno špatně. Promiň, ale uvědom si, že jsou mnohem závažnější životní situace, ve kterých by se to hroucení dalo předpokládat. Seber se a nenič sebe, ani syna.