Přidat odpověď

Takže buď se syn s vámi učí (nebo věnuje rozhovorům o tématech školní výuky) 3 hodiny denně, nebo je ponechán vlastnímu úsilí.

Napadá mě, že je to obrovský rozdíl - 3 hodiny nebo nic.

Když je ponechán sám sobě, neví jak na to, ale samozřejmě zatlouká čtyřky, protože když přizná, že sám nezvládá, nastane obrovský zápřah: 3 hodiny je MOC velká zátěž, i kdyby to byly jen jako že diskuze. Je jasné, že se tomu snaží vyhnout. Vždyť to jsou galeje!

Navíc když jemu už ve škole o nic nejde, protože na obor, kam chce, ho nepustíte. Chce jen klid. Volně dýchat.

Buď bych ho nechala osudu (ohledně školy) s tím, že se pár měsíců nebo let bude nějak plácat, a až bude plnoletý půjde si vystudovat, co sám chce, nebo se mu fakt posypou peníze odkud si teď představuje, že budou.

Nebo bych mu ten internátový obor dovolila rovnou s tím, že bakaláře budete normáně sledovat a učení se s ním věnovat maximálně půl hodiny denně - jen hlavní věci, krátké časové úseky na jeden předmět, nepřetěžovat tu jeho chabou schopnost soustředění a nepřetěžovat obecně.

S perspektivou vysněného oboru (a asi i intru, zjevně touží po menší péči) by měl vlastní motivaci k učení (aby se tam dostal)

a k tomu vaši podporu jak v jeho záměru (přání) tak v konkrétní přípravě do školy (bez hrozby zabitého celého odpoledne a večera učením - 3 hodiny jsou objektivně strašný).