Přidat odpověď

No sice se mi to nelíbilo, jenže syn mi po rozhovoru s psycholožkou předložil důvody - zcela racionální důvody. On totiž chtěla na tu školu mimo a já ihned nesouhlasila s tím, že není zodpovědný. On nesouhlasil, sice připustil, že už jsme to zkoušeli a nevyšlo to, ale už je zase dál a on už přece ví. Takže jsem navrhla, zda by si s psycholožkou nešel pohovořit. Závěr byl ten, že každý se učí a vyvíjí a že nikdy nepoznám, zda už je zralý a nebo ne, pokud mu nedám šanci to zkusit. On si teda myslel, že to bude znamenat, že to vyzkouší na té škole - až. My se doma poradili a řešili, co teda. Protože tohle zjišťovat až v prváku na té škole mi přišlo hodně riskantní a tak jsme se rozhodli, že teda obětujeme druhé pololetí a můžeme si to vyzkoušet. Další věc byla důvěra - mami, když mě budete kontrolovat, tak přece nemůžu prokázat, že si důvěru zasloužím. Takže jsme se dohodli. Před projektem jsme měli ještě schůzku ve škole, kde jsem si ověřila, zda je vše OK - bylo mi potvrzeno, že ano a že se změnil a je i aktivní v předmětech, který předtím moc neřešil. No tak jo - funguje to. Jenže nám vůbec nedošlo, že možná zčásti fungoval i proto, aby se mohl zúčastnit výjezdu - to jednak, a pak když už byl odsouhlasen, tak před odjezdem prostě byl už prakticky myšlenkama na cestách a tam už to začalo. A místo aby po návratu zabral, ačkoli jsme se o tom bavili, že je to nutný a nemůže čekat, až to nějak jen tak náhodou ve škole naposlouchá, tak nic. Fakt je, že teda pokračoval v projektu, z kterého bylo nutný sepsat různý zprávy, zařídit a odmoderovat videokonferenci a další a další a mezi tím se samozřejmě připravuje další část. No a to ho teda pohltilo, ale na školu jaksi nezbýval ani čas, nálada, teda hlavně nálada. A já byla ráda, fakt se mi ulevilo, že teda už a nějak jsem vypnula instinkty, takže jsem si nevšimla. Manžel mě upozornil, že ať si všimnu, když se ho ptám na školu, že se chová nějak jinak. Tak jsem se na to zaměřila a jo - viděla jsem, jak při dotazu na školu zaváhá, když se ptám na ten který předmět, tak váhal, jak nevěděl, jestli má přiznat test a za kolik a další a další. Prostě jsem přestala dávat pozor.
No a tak mi došlo, že je asi všechno jinak, ale jak moc jinak, na to jsem nebyla připravená. Požádala jsem ho, aby mi řekl, jak to teda ve skutečnosti je. Místo aby teda šel s pravdou ven, začal opelovat na naši dohodu a že to není fér a že je brzy konec školního roku a že teda to mám vydržet, protože jsme se domluvili. Když jsem bakaláře otevřela, tak jsem pomalu měla infarkt a když jsem ještě navíc viděla syna, jak se tváří, že u na tom vlastně nemá žádnou zásluhu, protože tohle, no tohle rozhodně nemohou být jeho výsledky, tak to mě dorazilo.
Takový ten pocit, kdy se nemůžeš nadechnout a nakonec jen řekneš - prosím Tě, raději odejdi. Bylo mi příšerně.