Přidat odpověď

Libiku,

myslím, že to je určitá pojistka toho, že na starý kolena nezůstaneš sama (do obýváku, kterej nepřestal bejt můj, se budu patrně vracet velmi ráda).

A skrz to soužití - taky bych to viděla na vstřícnost, ale nevlezlost. Okna bych mu umýt nabídla, kdyby řek ne, nevnucovala bych se. Na terasu s přítelkyní bych nepřisedala z vlastní iniciativy, kdyby mě nepozvali. A to samý já - kdybych tam seděla s kafem a oni šli kolem, tak bych se jich já zeptala, jestli si nechtěj přisednout. A vyžadovala bych, aby i oni respektovali moje soukromí (s tím, že kdo se chce družit, tak vyleze do společnejch prostor a nabídne).

Není to jednoduchý, ale když se to povede, musí to bejt krásný, držím vám palce.