Přidat odpověď

http://casopis.vesmir.cz/clanek/dedicnost-a-medicina
Při genetické analýze IQ je však zapotřebí vymezit podíl negenetických faktorů, tedy rodinného přenosu kulturních i jiných vlivů prostředí. Působení rodiny podobnost mezi příbuznými jedinci, a tedy i podobnost IQ zvyšuje. Tradiční typy studií, které tento kulturní přenos ignorují, vykazují dědivost IQ 60 až 80 %. Nejnižší odhady podle statistické analýzy uvedených hodnot připisují genům asi 30 %, kulturním vlivům zhruba také 30 % a asi z 32 % přispívají k rozmanitosti IQ nepřenosné vlivy prostředí. Zbývajících 8 % je připisováno nenáhodnému spolupůsobení genů a prostředí.

http://www.scienceworld.cz/biologie/gen-pro-inteligenci-a-rakovinu-jater-3576/?switch_theme=mobile
Politicky korektní média zaplavují již celá desetiletí svět tvrzeními o tom, že něco jako dědičnost inteligence či povahových vlastností neexistuje. Tento názor ovšem není udržitelný. Již v roce 1997 došlo např. k objevu genu, který byl (samozřejmě se strašným zjednodušením a jaksi až ostentativně, tj. naschvál) označen za gen pro inteligenci.

Skutečně: Robert Plomin zjistil, že u obzvláště nadaných amerických dětí se vyskytuje určitá sekvence na šestém chromozomu (přesně uprostřed genu pojmenovaném IGF2R) výrazně častěji než u zbytku populace. Zajímavé přitom je, že "gen pro inteligenci" má vztah také k rakovině jater (a pravděpodobně ještě k řadě dalších věcí – geny samozřejmě nekódují přímo vlastnosti, ale pouze určité proteiny, tudíž jsou téměř vždy polyfunkční).

Jak shrnuje Matt Ridley, ukazuje se, že prostředí má na vývoj jedince mnohem menší vliv, než se dosud předpokládalo. Co je však ještě zajímavější, mezi "vlivy prostředí" je mnohem významnější efekt různých skupin vrstevníků než vlastní rodinné zázemí. Na inteligenci nemá prostředí rodiny dokonce údajně vůbec žádný vliv – např. jednovaječná dvojčata, daná k adopci a vychovávaná v různých rodinách, vykazují prakticky stejné hodnoty IQ i povahové vlastnosti.