Přidat odpověď

no, já jsem poměrně úzkostná matka, takže se snažím povolit, co nejvíc, abych nebrzdila dítě já.
Pokud jde o zvládnutí/ nezvládnutí- tak tam nekoukám jen na to, co si myslím, že aktuálně zvládne ( stejně jsem spíš vždycky měla velké oči plné strachu a moje obavy se nepotvrdily ), ale i na to, že dle mého mám dítě připravit na samostatný život a to občas zabolí.
No a taky na to, že překážky jsou přesně ta místa, kde se roste.
Něco necháváme plynout, jinde zatlačíme, někde držíme za ruku.
Respektuju limity, ale ne každý nápad a výmluvu.

Když nechtěla jezdit na kole, tak jsme to zkusili, ona se furt bála, tak jsme ho zas schovali. Pak se rozjela po x měsícíh, nebo snad i letech, jezdila bez pádů a koleček ihned jako profík. Ale snad až v šesti. Je taková. Dlouho zkouší, až to umí, tak to prostě dělá.
Zas když přišla s tím, že chce jet do Čestlic na tobogány, vylezla tam a šli jsme zpátky, několikrát. Pak zas dole kňučela, že chce jet, ale bojí se pustit, tak jsem s ní 2x šla, posadila ji a zas vzala zpátky. Potřetí jsem ji upozornila, že prostě jdu, ale pojede. Sedla, nechtěla, posunula jsem ji nohou do zadku a jela.
Pak už běhala furt dokola. Nenakopnout ji, tak nevím. Možná by tam seděla ještě teď