Přidat odpověď

lezou mi na nervy lidé, co všechno pojímají jako soutěž, co nedokážou jít na výlet, aniž by řešili, kdo bude v "cíli" první, co nechápou, že ta cesta je cíl... a pak mě neskutečně štvou lidi, co nedokážou prohrávat, co si sami udělají soutěž a ještě nutně musí být první... to první mám v synovi, to druhé v mladší dceři
jejich neustálé závodění, kdo bude první u dveří, dceřin vztek a pláč, když nemám nervy na její hru a u dveří jsem první já (mám klíče, v ruce nákup a případně silnou potřebu na wc ), marné je vysvětlování, zakazování soutěží... jen doufám, že z toho vyrostou...