Přidat odpověď

jentak, dělat se s tím nedá nic a bude to stále horší. senilita všechny stávající vlatnosti ne násobí, ale umocňuje
moje babička dokázala po víkendu, kdy v pátek u ní byly moje dvě sestřenice celé odpoledne, v sobotu byla se strejdou na výletě celý den i s obědem v restauraci a v neděli na oběd u strejdy doma (každý víkend měla program s jedním svým dítětem - 3 sourzenci) zavolat mojí mámě, která bydlela nejblíž, že je celý víkend sama doma, má hlad (o víkendu nebyla donášková služba na obědy) a bojí se, že se strejdovi něco stalo. Máma vyděšená volá strejdoi, co se stalo, že se na babičku vykašlal. No a strejda, že ji v 16 hod přivezli domů, nachytali léky a večeři a v 16,30 už babi volala k nám.
později běžně chodila po domě kde bydlela a vykládala, že u ní nikdo už týdny nebyl (denně tam měla někoho, kdo s ejí postaral o léky a jídlo, hygienu,....), běžně se ztrácela ve čtvrti kde bydlela, až už nás všichni policajti znali a vilali nám, ať si babičku vyzvedneme,.....
všechno přicházelo pomalu a plíživě, stupňovalo se to, než se podařilo ji následně umístit do zařízení, trvalo to.
ona vždycky tíhla k rodině, když jsme ji prosili, ať nejezdí na chatu, protože se tam dělá rekonstrukce WC a nebude tam pro samé pracující k hnutí, tak druhý den jsme ji tam měli - a to byla ještě duševní čiperka. jako děti nás třeba vydírala, že když ji takto zlobíme, tak si musí brát léky na srdce, aby z toho neumřela, ať jsme hodní. až v dospělosti jsem zjistila, že to byly nějaké vitamíny nebo jedlá soda, či co