Přidat odpověď

Soutěživost je hybnou silou lidstva, to je pravda. A to nejenom co se týče pokroku (materiálního i duchovního), ona je hybnou silou i u společenství, který třeba materiálně oproti nám pokročily od pravěku jen málo. Nějaká hybná síla je totiž potřeba prostě proto, že se prostředí určitým způsobem mění, a proto je nutný se mu průběžně přizpůsobovat, byť i v minimální míře. V každým společenství se ovšem sváří nutnost vybalancovat potřebu přizpůsobení změně s potřebu stability. Jsou společenství, u kterejch převažuje stabilita - a tam se soutěživost podporuje míň, a společenství, kde se podporuje soutěživost. Ty první maj pevnější vnitřní strukturu s nějakou hierarchií, ty druhý jsou víc anarchický a společensky mobilní.

Lidstvo potřebuje obojí - vzhledem k extrémní dýlce dětství i dýlce života, ale i složitosti vnitřních vztahů a času potřebnýho k jejich navazování nutnou dávku stability, současně se ale potřebuje i průběžně přizůsobovat. Přílišnej tlak na soutěživost podrejvá společenskou strukturu, ale přílišnej tlak na stabilitu zase vede k ustrnutí a snižuje adaptabilitu. A k tomu ještě přistupuje rozdílnost vrozenejch dispozic: jsou třeba jedinci soutěživější a míň soutěživý. Přílišnej tlak na to, aby se soutěživost stala úhelným kamenem postavení jednotlivce, povede proto k frustraci míň soutěživejch, který ale můžou společnosti prospívat jinak. Proto by se přirozená soutěživost neměla zbytečně omezovat, ale neměla by se ani vnucovat.