Přidat odpověď

Já se zdráhám bez ověření to řešit, když vím, že si vymýšlí. Ona se asi před pěti lety vydala do lesa na borůvky, aniž to někomu řekla, pak se jí udělalo zle, došla k silnici a tam omdlela. Řidič z auta, co jelo kolem, zavolal logicky záchranku. My nevěděli nic. Až najednou večer zavolala na mé číslo nějaká doktorka a začala na mne ječet, co si to dovolujeme se takhle chovat k babi a ještě ji nechat bez pomoci a ať koukám mazat do nemocnice jít dát aspoň oblečení. Jediný, co jsem chápala, bylo, že je v nemocnici, nic víc jsem nepochopila. Takže jsem jela, potkala tu doktorku na chodbě, ta mě opět seřvala, jakej jsem bezohlednej sobec, takhle zneužívat chudáka ženskou a normálně mě vypakovala, že se mě maminka bojí. Doktorka se mnou dál odmítla mluvit a já pochopila, že se cosi děje, čemu nerozumím, tudíž jsem chtěla jejího nadřízeného. Ten nebyla, že ráno. Takže ráno jsem se dostavila a nestačila se divit - přijeli prý záchranáři a paní, co tady děláte, chodit v takovém počasí na borůvky a v tomhle věku..... vezmeme vás s sebou. No a ona všem vykládala, že my máme tři děti a moc práce a nařídili jsme jí natrhat borůvky, když už nic nedělá /takhle doslova/ a že jí bylo strašně moc špatně, ale netroufla si bez těch borůvek jet domů. Ti si to pochopitelně nenechali pro sebe a sdělili to té ošetřující doktorce. Já vysvětlovala, že vůbec nic netuším a naopak bychom jí nikdy nedovolili, aby se hnala na borůvky. Primář tedy šel se mnou, ale bez té doktorky, k mámě, jak to bylo. Myslím, že jsem měla štěstí, že to bylo takhle, protože ona začala brečet, že to není pravda, my bychom ji na borůvky nikdy neposlali, ale ona to řekla, protože ta doktorka na ni řvala a ona chtěla, aby na ni neřvala. Primář zíral jak puk a na chodbě se mi omluvil a jestli prý chci omluvu od té doktorky. To jsem říkala, že to je zbytečný a že bůhví, jak to bylo a že neobviňuji ani tu doktorku.