Přidat odpověď

Hele, teď už se tomu směju, ale ona má nízký tlak a tak často jde k zemi. A opravdu jsme se báli, že si ublíží. Ale ona jde k zemi, pokud rychle změní polohu - prostě musí pomalu. A jak na to kašlala, tak byla samá modřina - já to ani nevěděla, byly to modřiny po těle, nebyly vidět na první pohled - na zadku, na žebrech - úplně modrý. A jak jsem se o nich dozvěděla. Doktor řekl, že by měla jít na vyšetření na denzitometrii, jenže u nás ve městě to není, takže jsme ji vezli na to vyšetření. Ona tam šla, za chvíli vyšla z ordinace zcela vážná sestra, až jsme se oba vyděsili a že prej máme jít k doktorovi. Tak jsme šli. A tam byl doktor a oblečená tchýně. On jí zvedl tričko a trochu stáhl kalhoty a my viděli obrovský modrý modřiny na boku a na žebrech. Fakt ale obrovský. Já se vzpamatovala první a říkám - proboha, jak se vám to stalo a že jste nic neřekla. A otočila jsem se k manželovi a říkám - ty o tom víš? A on že ne.
No a doktor se podíval na tchýni a řekl - no tak se nebojte a řekněte, jestli vás doma nebijí a nebo neshodili ze schodů, to se stává. Ve mně by se krve nedořezal. Zírala jsem a přemýšlela, co to má znamenat. A tchýně - ta pokukovala po mně a manželovi a pípla - no to já přece takhle nemůžu říct.
Ty jo, ve mně bouchly saze, vstala jsem, řekla jen - tak a už toho mám tak akorát dost - třískla dveřma u ordinace a odešla. Manžel říkal, že v tu chvíli měl strach, že začnu řvát. Jenže - já měla klíče od auta u sebe a nemám absolutně žádnou prostorovou orientaci - takže navíc, jak jsem byla vytočená, tak jsem vyšla a šla a prakticky ani nevnímala, kudy. A nejednou jsem byla na ulici, nemocnice nikdy a já nevěděla, kde jsem. Manžel za mnou vylítnul, když se vzpamatoval, ale už mě nenašel, takže zas letěl zpátky k tomu doktorovi, že se omlouvá, ale musí tam nechat v čekárně mámu, protože jsem se asi ztratila, protože nejsem u auta. Já se pak na ulici zeptala člověka, kde je nemocnice a v areálu pak jsem řekla, že nevím, který to byl východ, ale pamatovala jsem si ten vstupní vestibul, takže mě navedli a pak už jsem auto našla. A tam čekal manžel. Ten zašel pro tchýni, doktor se mu prý omlouval, že se musel zeptat a já v autě jen řekla - no to se vám teda povedlo. A víš co ona řekla? No vidíš, co bych mohla, kdybych chtěla. Tenkrát jsem málem vyskočila za jízdy z auta.
Tenkrát jsem teda neměla udělat, co jsem udělala - když ji odvezl domů, tak jsem jí řekla do očí u výtahu o samotě - tohle bylo naposledy, ještě jednou a postarám se, že ho už neuvidíte. A zkuste zase někomu telefonovat.
Manžel by mi to nikdy nedovolil říct - ale ona od tý doby změnila taktiku a já si toho všimla pozdě.