Přidat odpověď

Šuplík - já vím, my oba. Když půjdu jen já, nic to neřeší, musíme oba, vyjasnit si to - jenže on si myslí, že já si myslím, že mám pravdu, ale z jeho pohledu ji nemám a tak to potřebuju vysvětlit.
Já mu xkrát říkala, že fakt nevím, neříkám, že mám pravdu, proč bychom si měli hrát na pravdu, potřebujeme oba někoho nezaujatého, protože se to týká nás obou.
I když teda si myslím, že to s tím časem přehání, ale třeba někdo nezaujatý nabídne jiné hledisko, jiné řešení, co já vím.
Nicméně největší problém je asi ta jeho potřeba ocenění z máminy strany - já jsem 100% přesvědčená, že kdyby to v něm nebylo, tak nic z toho neřeším a problém by nebyl - pak dokáže stanovit rozumné hranice a bude spokojený s tím, jak to vyřešil a nenechá se nikam z její strany tlačit. Ale on skáče čím dál větší množství času a pořád má pocit, že je to málo.
Ale to už tady bylo, říkám mu to - on to uzná, ale pak řekne, že teď je o dvacet let starší, tak má právo.
Včera jsem se ho zeptala - přemýšlel jsi o tom, co bude, pokud ona už nebude zcela samostatná? To ho rozhodilo a prej - ježiši, to mi ani neříkej, vidíš, zas jsi mi nasadila brouka do hlavy. A hned - hele, zítra by mělo pršet, přece jen bych za tou mámou měl jet, co myslíš, když říkáš, že to může být horší, tak raději tam zajet, jen chvíli. Tento týden tam už byl dvakrát plus víkend - tak jsem řekla - ne, už jsme to řešili.