Přidat odpověď

Žženo - my spolu /s manželem/ roky prakticky nežili, prostě to bylo nalevačku a každý si žil po svým. Já jen čekala, až děti odrostou a že odejdu. Už ani nevím, co a jak se stalo, ale prostě mu to snad došlo a začli jsme znovu. A najednou to šlo a je to, resp. bylo to fajn. Jenže já už nemám sílu to opakovat, nebudu zas čekat na to, až.......... Už mi taky není třicet ani čtyřicet. Už jsem toho pročekala dost. Takže nechová se jako dřív, to ne, ale prostě zase jsem ta poslední, protože musím chápat. A já nechci čekat, jestli nějaký čas zbyde. Pokud se mnou hodlá trávit minimum času, který chce trávit s mámou a já mám čekat, máš pravdu, není jiné řešení. Raději se soustředím na sebe, abych se vyladila a mohla si žít to svoje a po svým - ale bez něj. Vadí mi pocit, že jsem nějaký zadní vrátka, to bezpečný, kam se uchýlím, když......... Já s ním chci být, chci s ním trávit čas, ale takhle ne, tohle je prostě málo. Pro mne málo.
A máte pravdu, přesně tohle a takhle mu to musím říct. Není to buď ona nebo já, ať jí věnuje čas, ale ne čas na úkor rodiny a tak, aby lhal. On si musí ujasnit, co chce, musí mi to říct jasně a pak se můžeme bavit. A ne že mi slíbí hory doly, mámě taky a pak v tom ve stresu kličkuje. To nejde.