Přidat odpověď

Já už před sedmi lety po něm chtěla, aby si ujasnil, co by kdyby. U naší babi se pořád taky nic neřešilo a ze dne na den potřebovala soustavnou péči a najednou z toho byli všichni překvapení.
Ale on se o tom - co by, kdyby, nechce bavit. Ale naopak já bych to zas pro svůj klid uvítala - i kdyby to mělo být řešení typu - obývák bude v patře a z obýváku bude pokoj babi. Ale je to jeho máma, potřebuju slyšet plán, i kdyby ta situace nenastala, ale kdyby jo, musím na to být připravená.
Jenže on o tom nechce mluvit, protože ho to prý stresuje, tak on zas naopak počítá s tím, že a situace nenastane a nebude se muset řešit. A když řeknu - dobrá, to by bylo fajn, ale co když jo. Tak on řekne - ježiši, nestresuj mě, zas nebudu spát a budu z toho na nervy. No tak se to pak nějak udělá. A já když řeknu - a jak nějak? Nevím, co to je nějak.
To je prostě debata o ničem.
I když to s tím obývákem, to mě jednou napadlo v noci - měla jsem sen - cosi se řešilo, já pak nemohla spát a zdálo se mi pak, jak jsme stěhovali obývák. Tak jsem to manželovi řekla, ale ten mi řekl, že tohle nepadá v úvahu, protože by se z mámy zbláznil, prej si to neumím představit. A navíc - ona by stejně k nám nešla, kvůli mně. Takže tohle řešení padá. Takže zas je ve hře - nějak.