Přidat odpověď

Nepřepínám, myslím na to moje zdivočelé, zlobivé a teď už předpubertálně drzé mláďátko pořád, brečavá jsem taky od jeho narození o 100% více než kdy předtím a to už to je 10 let. Když se narodil a ukázali mi ho, tak jsem taky uronila pár slz dojetí, byl to úžasný pocit, úžasná euforie (ale rodila jsem plánovaným SC, navíc i velmi chtěným).
Hlavní ale změna mě postihla v vnímání ostatních dětí a jejich projevů a potřeb. Dokud jsem byla bezdětná,tak jsem se dětem dost vyhýbala a když třeba malé dítě brečelo v tramvaji, tak jsem si říkala: "Spratek jeden nevychovaný,odporný, zflákala bych ho na místě" a klidně jsem byla schopná vystoupit a počkat na další tramvaj nebo aspon přelézt do jiného vozu, jak moc mě to rozčilovalo. Od chvíle, co jsem matkou a trvá to stále, když vidím plačící děťátko (nemusí to být jen sladké miminečko, ale klidně vzteky se svíjející,dupající, řvoucí batole, předškolák či školák), tak mi obvykle vyhrknou taky slzy do očí, někdy i nějakou uroním i se klidne rozbrečím, pokud vidím, ze je dítě fakt neštastné a jeho okolí to ignoruje, je mi ho strašně líto a nejraději bych ho šla pomazlit, utěšit, pochovat nebo aspoň pohladit a hned začnu přemýšlet, co ho asi trápí nebo co se mu nelíbí, co ho tak naštvalo a proč ho jeho blízcí nějak mile neuklidní, nepopovídají si s ním, aby chuděrka nemuselo tak plakat a mít takový stres.