Přidat odpověď

Jo, já se k tomu nehrdě přiznávám. Brečela jsem jak ratlík, ale to bylo dáno kombinací hormonů + dítě na JIP + idiotský přístup nemocnice atd. Je fakt, že i když už jsme byli doma (a poctivě do toho roku dítěte, korig., co jsem kojila), jsem byla hodně emočně labilní. Fakt jsem brečela i lidem do telefonů, párkrát natvrdo i v jednačce, když už jsem pak po půl roce věku dítěte chodila na soudy... Myslím, že to bylo něco podobného posttraumtické stresové poruše, nemohla jsem se s tím srovnat - ty pobyty v nemocniccích + všechny ty návštěvy lékařů, různé prognózy a tak. Chtěla jsem být jen s dítětem, nechtěla jsem chodit do práce, nechtěla jsem pracovat, bála jsem se, že se v autě vybourám a zabiju si děcko a tak.

Trest teda nedělám, to je fakt. Ale jestli to s tím nějak souvisí, to teda nevím.

Fakt je, že jak po roku jsem přestala kojit, tak jsem se hódně zlepšila. Už v jednačce nebrečím (akorát teda, když zastupuju tu vdovu a sirotka o náhradu škody a ti hajzlíci to odškodné ne a ne zaplatit dobrovolně, třeba, a mám proslov o tom, jak to rodinu poškodilo, tak to mám teda co dělat, abych se nad vlastní dojímavou řečí nerozplakala )

Ale nad filmama brečím furt, film, kde se ublíží dítěti nebo je to dítě nemocný, tak to teda vidět nemůžu doteď a tak.

Kdybych si pořídila další dítě, tak si rovnou naplánuju, že do práce nebudu chodit ten rok. To se mi pracovalo fakt blbě, od těch 6ti do 12ti měsíců korig.