Přidat odpověď

Šuplíku - tak na net to podrobně napsat nemůžu, ale nějakou dobu /dlouhou/ to bylo peklo, pak pocit, že to nějak dám kvůli dítěti, pak kvůli dětem a žili jsme si po svým a pak jsem pochopila, že to nemá smysl, pro mne to nemá smysl a že nebudu kvůli nikomu nic. A pak už to jelo. Když už jsme byli na hraně a řekla jsem mu, co a jak cítím, tak i manžel pochopil, že může ztratit, já teda prakticky myslela, že to odpískáme, protože pokud by on se nechopil iniciativy, já už jsem na to neměla sílu. Takže zčásti to bylo na ho.no, zčásti to bylo peklo a teď je to skvělý. Nezapomněla jsem, ale žiju tím, co je teď a je to skvělý. Stojí to za to.