Přidat odpověď

A ještě k těm kilům navíc (která ta paní ale vůbec nemusela mít, to nevíme) a "kultu těla": Moje babičky byly tlusté. A to tak, že hodně. Rodiče jsou tlustí taky. Vidím to. Vzpomínám si, že babička nemohla pořádně chodit, už když jsem byla batole. Bylo jí tak 56 možná a chodila o holi. Měla všecky možný nemoce. Pak už měla francouzský hole a ušla jen pár kroků po zápraží. Když upadla, nedokázala se sama zvednout. Nohy měla zkřivené. Celá byla zhuntovaná. Umřela v sedmdesáti, ale minimálně dvacet let předtím byla totální invalida, v bolestech, nepohyblivá, nesamostatná. Druhá babička zvládala tohle líp, ale i tak jsem viděla, jak jí obezita komplikuje život. Rodičům jakbysmet, i když maminka má spíš jenom nadváhu, myslím, že balancuje na hranici obezity. Táta je na tom hůř.
Já nechci. Nechci takhle dopadnout. To radši budu pěstovat, jak říkáte s pohrdáním, "kult těla". Protože to tělo mám jen jedno. A geny, které se vyžívají v hromadění tuku. A já nechci mít zhuntovaný klouby, nechci mít za pár let cukrovku druhého typu a další lahůdky, mít energii jen na dojití od telky do lednice a zpátky. Shazujte to, dělejte si z toho legraci. Haruki Murakami napsal, že jsou dva druhy lidí. Jedni jsou štíhlí od přírody, jako třeba jeho žena. A ti druzí, třeba on, na tom musejí tvrdě makat. Já patřím do té druhé skupiny. A pokud na to budu mít energii a vůli, tak na tom prostě makat budu a chci, protože nikdo nám nezaručí, jak dlouho tady budeme, ale můžeme něco udělat pro to, aby nám to tělo co nejdýl vydrželo v přijatelným stavu.