Přidat odpověď

No - já to vidím tak, že děsivé to je v případě, že s tím svým strachem a stavem nepracuješ. jestli mi rozumíš. Ale právě třeba v mém případě to otupění mi pomohlo v tom, že jsem se dokázala zklidnit a zcela bez paniky a hrůzy se na celou věc podívat a konečně ji začít řešit. A já nechtěla být otupěná pořád, chtěla jsem řešit a vyřešit. Ale je pravda, že po určitém čase ten pocit zmizel - pocit otupělosti. Já se předtím neuměla radovat, když se mě psychouš zeptal, kdy jsem měla naposledy radost, já si nemohla vzpomenout. Tak se zeptal, kdy naposledy jsem se zasmála - měla jsem pocit, že roky ne. Nevěděla jsem. A i s těmi AD jsem pak, když už jsem na tom byla mnohem lépe, jsem najednou k němu šla, šla jsem pěšky a kochala se u řeky, až jsem přišla pozdě. To, že bych se někde zastavila a jen tak se dívala, to se mi předtím nestávalo. A měla jsem radost, že je teplo, že padá listí a tak. A taky jsem se začala bavit a smát - teda ono to asi bylo i tím, že mi bylo fuk, co si o tom kdo myslí. Ale to je mi fuk i teď, bez AD - když se mi chce smát, směju se, když plakat, tak pláču - ať si o tom myslí kdo chce, co chce. Ale to asi není důsledek braní AD, ale spíš toho mýho přenastavení.