Přidat odpověď

Jako bezdětná jsem spokojená byla, necítila jsem žádné nerovnosti v tomhle smyslu nikde kolem sebe.
S dětmi nastal zásadní sešup, počínaje mně velmi nepříjemným oslovováním "maminko" místo dosavadního "paní Procházková", přes řadu situací s náznaky "žena matka má dělat ženské práce a nemá intelektuální schopnosti na xxx" (toto nejen obecně na různých úřadech apod., ale objevilo se to i v rodině) a konče naprosto nehorázným jednáním pokladních a ochranek v supermarketech, kde ve chvíli, kdy mám u sebe dítě, nebo nedejbože dítě v kočáře, jsem automaticky zlodějka - stálo mě to i několik konfliktů, volání nadřízených apod.
Ovšem netuším, jeslti zrovna tohle je věc feminismu - existuje nějaké hnutí za společenské postavení matek? Protože jsem cítila tlak na svou mateřskou nerovnost nejen vůči mužům, ale též vůči ženám ne-matkám (tedy v tu chvíli bez přítomnosti ditěte, nemyslím biologicky).

Jestli se feminismus přežil - to nevím, možná v ČR té původní podobě už ano, možná je tu v současné době příliš formalistický, možná na můj vkus příliš často směšuje rovnost a stejnost. Ale možná do toho jen málo vidím. Stoprocentně je ale mnoho zemí, kde se nepřežil ani zdaleka.