Přidat odpověď

mandelinko, prostě je to tak. Nejsem v tu chvíli odpovědná jen za sebe, ale i za někoho dalšího, pro koho budou ostré dohady s pánem v černém ještě nepříjemnější než pro mě apod.
U fyzioterapeutky proto, že malé dítě je trochu v pozici rukojmí a bohužel se mi zrovna tam u jedné stalo (ony se tam točily, tj. měla nás vždy jiná a tuhle jsem chytla jen dvakrát), že při mém projevení nespokojenosti s nevhodným pořadím cviků se pak mstila na dítěti a prováděla cviky neúměrně surově. A bylo v tu chvíli náročné ho bránit, když přece "maminko, vy tomu nerozumíte a takhle se to musí dělat" (nemusí a nedala jsem ho, pochopitelně).
Nevím, jestli by takhle zareagoval každý, kdo si vůči mě víc dovoluje (třeba by bylo všechno v pořádku, považuju to dokonce i za pravděpodobnější), ale prostě když jsou v tom maličké děti, tak snesu radši víc na svou adresu, než abych riskovala příkoří pro ně. S rostoucím věkem dětí a tím ubýváním jejich bezbrannosti už se sama za sebe bráním víc. A doufám, že jednou budu schopna vrátit se k původnímu nastavení sebe sama, tedy ne přímo bojovnosti (tu jsem neměla nikdy), ale k dostatečnému hlídání si hranic osobního prostoru. A jo, klidně přiznávám, že mám většinu času zasněně usměvavý výraz a nevypadám vůbec bojovně (s výjimkou PMS ), takže si na mě asi víc lidí troufá.