Přidat odpověď

Mám zkušenost s jednou kamarádkou, která byla taky trochu oplácaná a taky taková ta "veselá, usměvavá, nezkazí žádnou legraci a všichni jí mají rádi". U ní ta změna k plačtivosti a smutku neproběhla v souvislosti s hubnutím, ale nejspíš s tím, že věkem se ta její "sluníčková" maska trochu opotřebovala a ona už prostě neměla sílu jí dál držet. Na začátku se to tedy přehouplo víc do těch depresivních nálad, trvalo to snad dva roky, a nakonec z ní byl docela normální člověk, co má i jiný emoce, než jen veselí, nadšení a pochopení.
Byly jsme si hodně blízké, takže jsem znala její vnitřní procesy a přišlo mi to celý jako hodně pozitivní posun, ale okolí, které jí znalo jen jako sluníčko, jí takovou chtělo mít dál a mysleli, že je na tom hrozně špatně, když už taková nebyla.
Myslím, že silnější lidé to takhle často mívají, že se rozhodnou být pohodáři, protože pak mají větší pocit přijetí od ostatních, ale když to opravdu není jejich podstata, tak když přijde úbytek energie (zhubnutí, nemoc, věk), tak už to prostě neudrží.