Přidat odpověď

Lidi, tiše vám docela fakt závidím.... Já jen doufám, že naše děti si jednou taky řeknou, že měly šťastné dětství. Opravdu se o to snažíme, aby se tak cítily.
Rodiče mě snad asi i milovali, či milují. Jen jsem je nikdy nějak nezajímala, možná tak trochu taťku, ale ten umřel když jsem byla ještě dítě. A jak potom umřel taťka, tak matka měla pocit, že musí dohnat asi zmeškané mládí. To jsem měla nového strýce nastěhovaného v našem baráku každou chvilku. No a pak se pro mě dětství a hlavně dospívání stalo peklem a byla jsem ráda, když jsem v 18 vypadla. Nicméně postupem času jsem se s tím naučila žít a neřešit to.
Nyní v dospělosti mě od matky nejvíc bolelo, když naznala, že opravdu má radši moji sestru. Když ona byla tak maličká, když se narodila..... Kdysi mi tu kdosi napsal, ať se nesnažím matce zavděčit, že s tím stejně nic nezmůžu. Měl pravdu, přesto mi trvalo dlouho než jsem to byla schopná zakceptovat.