Přidat odpověď

Já tedy objektivně šťastné dětství neměla, ale subjektivně jsem srovnaná a myslím jen na to dobré.
Rodiče jsem měla ráda i tak
Mně nejvíce pomohlo si uvědomit, že prostě na víc a líp neměli morál. Když kouknu hlouběji do jejich životů, tak se ani nedivím.
Nejednali vždy dobře, ale já s nimi spíše soucítím, že to nedokázali ( i je určitě trápila spousta věcí a situací ) než bych si foukala bebí.
Pochopení pro chyby je to, co člověkovi uleví.
A sama za sebe se snažím vytvořit dětství svým dětem jiné a lepší. Dokonalé jistě nezvládnu, ale budou mít možnost zas vylepšit to pro své děti.
To je podle mě lepší cesta než TRVALE setrvat v jášství.
Pokud někdo vyčítá rodičům desítky let nějaké věci ( tím nemyslím opravdu traumata, zneužití apod. ), tak si jen pomyslím, že kdyby hejbnul zadelí a snažil se, tak na ně jen může dělat dlouhý nos, že ho nedostali. A je mi to protivné.
Chápu to v pubertě, brzké dospělosti, ale pak to považuji za zcela zbytečnou kouli na noze se kterou je nejlepší udělat rychlý proces.
Jenže ono se snadno vyčítá v padesáti rodičům, snadněji než si přiznat, že jsem si to projel já sám, případně než si přiznat že i já mám limity a možná bych jinam nedošel, i kdyby mě doma oprašovali jako svátost.
A proč by nakonec měli?