Přidat odpověď

tak já znám velkou spoustu lidí, co emigrovali, spousta jich emigrovala v 68 či později, pár jich odešlo do ciziny jako ekonomičtí emigranti.
Já, protože jsem tím prošla sama, bych problémy zas tak moc neměla, ovšem díky tomu, že vím, co mě čeká a jakým psychickým stavem bych procházela, tak se mi do toho vůbec nechce.
Ti lidi se museli smířit s tím, že kolikrát už neuvidí svoje rodiče, byty jim pozabírali, k zemi, která je přijala fakt chovají úctu a tak je to bobře. Ale sami říkají, že nemůžou myslet na lidi, co tam zůstali, oni jsou prostě tam a mají jiný život a my tady. A to je pravda, kterou ovšem en každý v dnešní době skypu zvládá.
Ono to toiž není jak se přestěhovat do jiného města. my jsme se po 13 letech pobytu v cizině stěhovali do čr, za celou dobu jsem tu nebyli a přišlo nám, že se stěhujeme úplně do cizí země. Neznali jsme lidl, penny, obchod, ka jsme dřív chodívali neexistoval. Tady se lidi bavili o různých akcích, my jsme nevěděli o čem se baví atd a to jsme jazyky ovládali všichni oba dva.
Opravdu bych se nestěhovala, pokud bych nemusela, ono to zvykání je v pozdějším věku opravdu horší a ten člověk fakt žije rozpolcený život, často žije někde, ale myšlenkama je pořád ve své zemi a nikdy se s emigrací vlastně nesmíří.
Nemluvím o rodinách, kdy je jeden čech a druhý cizinec a rodina si toho čecha "adoptuje".