Přidat odpověď

Tak o tomhle by musela napsat mladší sestra, ale nedávno o tom mluvila - má pocit, že jí srovnávání se mnou hodně brzdilo. Já jsem jí nebyla dávaná za vzor, to vůbec, ale byla jsme braná jako hodně nadaná a ona, která byla podle učitelů i rodičů nadaná o něco méně, to dost vyžírala. U učitelů to dopadlo tak, že tam, kde u mě přimhouřili oko, u ní ne, protože ona si tu dvojku zaslouží. U rodičů to vypadalo tak, že když má 3 dvojky a pořád se učí (já jsem se neučila), tak je prostě hloupá a bude ráda, když odmaturuje, na VŠ nepůjde.
Až když viděla, že já se stejně kariérně plácám na mrtvým bodě a že VŠ vystudoval opravdu kdekdo, tak si VŠ dodělala až po třicítce. A pak už jí rodiče nadšeně podporovali, ale hned po maturitě jí VŠ zakázali s tím, že by se psychicky složila a že bude lepší, když zůstane jen s maturitou a založí rodinu. A s rodinou to bylo taky podobné - máma si byla jistá, že bude mít problémy s donošením dítěte a s porodem, vtloukala jí to do hlavy, ale nakonec jsem to byla jenom já, kdo měl při porodu problémy, sestra rodí úplně v pohodě. A to obdivuju, že si ty mámy kecy nevzala k srdci a že jí to ten porod nezablokovalo, ale asi není tak náchylná k psychosomatizaci jako já. Já vypadám navenek klidně a v pohodě a před zkouškami nebo důležitými jednáními se klepu, mám průjem, je mi na omdlení a s věkem je to spíš horší, ona to bere, že jí hlavu nikdo neutrhne.