Přidat odpověď

Lewis - to je ovšem hrůza. Ale v takových případech postupuji takto - zeptám se či si zjistím, zda dotyčný učitel má své vlastní děti a jak staré. A pak jdu za učitelkou a říkám - prosím vás, doneslo se mi, že jste řekla na adresu mého syna to a to. Beru to tak, že si asi neumíte představit, jak je jemu a nám jako rodičům. Zkusme to prosím obráceně - vím, že máte dítě ve věku x let. Představte si, že jste se dozvěděla, že je nemocný stejně jako můj syn, zkuste si na moment představit, čím asi všichni procházíme a jak nám všem je a s čím vším se potýkáme, jsem si zcela jistá, že tak bujnou fantazii ani nemáte, nikdo, kdo neprožil, nemá. A teď si představte, že se vaše dítě dostalo do té a té fáze, psychicky se stabilizoval a já bych mu řekla, ať neprudí, že je chcípáček. Řekněte mi, co byste jako rodič udělala. A pak odcházím a nechám dotyčnou přemýšlet.
Obdobná taktika se mi osvědčila, když jsem syna potřebovala velmi nutně dostat na operační sál rychle, protože každý den zpoždění by mohl, jen by mohl, způsobit komplikace s nedozírnými následky. Ale odpovědná mudra zcela nechápala situaci a onemocnění a odmítala to řešit s tím, že má plán a že to neudělá. Nic nepomohlo. Tak jsem to riskla. Požádala jsem ji, aby si na místě mého syna představila své dítě a na mém místě sebe a mluvila jsem o tom, čím si prošel, co by ho čekalo, jak jsme na tom.......... A pak jsem z její ordinace odešla s tím, že ji nechám popřemýšlet a počkám v čekárně. Za půl hodiny přišla, že si to zjistila a že se omlouvá a zkusí něco udělat. Za další půlhodinu jsem měla termín na operaci za 2 dny s tím, že ať se nezlobím, že je jí to líto, ale rychleji to nedá. Měla jsem nutkání jí skočit kolem krku, protože to byla krása proti třem měsícům původně plánovaným.