Přidat odpověď

leli,
jenže ten idylický stav, na jaký se odvoláváš, je reálně dost výjimečný.
Rodič je taky jenom člověk a ne šablona z romantický literatury.
Mně se lidé odjakživa hodně svěřujou, aniž bych z nich cokoli tahala, a protože těch lidí znám hodně a není mi dvacet, můžu říct, že skoro každý v dospělosti má něco, co svým rodičům vytýká, co mu vadilo, co ho štvalo, čím "trpěl" a má to někde v sobě, i když ho to přímo netraumatizuje a "neničí život". Není to o tom, že jsou všechny rodiny patologické, ale o tom, že optika rodiče a dítěte je úplně jiná a stejně tak představa o tom, co je nebo není pro dítě "nejlepší".
A když zůstaneme čistě u majetkových poměrů, tak chudoba obecně není ani romantická, ani "morálně přijatelnější", protože tam, kde nejsou prachy se primárně řeší právě ty prachy a je tím prostředí v rodině ovlivněné víc než cokoli jiného. A když bych si vzala ty modely z reálného života, tak znám několik lidí, co žili v dětství v materiálně bídných podmínkách a mělo to na ně tak destruktivní vliv, že se pak v dospělosti neštítili v podstatě jakéhokoli podvodu nebo činností na hraně či lehce za hranou zákona, jen aby měli ty PRACHY, který v jejich očích měly daleko větší cenu, než jakou ve skutečnosti mají.
Není to pochopitelně JEDINÝ možný výsledek. Život není rovnice, která aby byla správně, tak musí vyjít přesně to jedno číslo. Jen jeden z možných. Ale i když budeme brát v potaz x dalších, tak ta chudoba pořád nevychází nijak slavně.