Přidat názor k článku Tři roky ve školství a snaha neztratit iluze a ideály

Jo, Psychouši, ty bys prostě chtěl - jako správnej chlap - k hodnocení výsledků dítěte přistupovat naprosto racionálně, samozřejmě bez emocí, odměřeně, přesně exaktně. Ano. Je to jedno hledisko věci. Rozhodně většina českých škol ti částečně vychází vstříc, a to hodnocením známkami. Ale pak je tu druhý aspekt, který ty ani známkové hodnocení neberete v úvahu: totiž prospěch - ve smyslu pozitivního vývoje - dítěte. Jestliže je dítě inteligentní, zvídavé, bez žádných zdravotních či psychických potíží - a samozřejmě má také motivaci se učit - může v pohodě nějak ve škole "přežívat" i s klasickým známkováním, protože většinou dostává jedničky, v horsím případě dvojky (mluvím o prvním stupni ZŠ, na druhém stupni slovní hodnocení není povoleno). Kategorii dětí, které mají všechny předpoklady k učení, ale nejsou motivovány se učit, vynechám, protože tam je jasné, že jde o dobrou vůli dítěte a rodičů a jiné, většinou teoreticky překonatelné, překážky. Ovšem pak tu jsou děti nějakým způsobem geneticky znevýhodněné - málo inteligentní, postižené, případně s nějakými drobnými vadičkami typu dys-, případně hyperaktivní atd. U takových dětí bývá ovšem učení obtížné - a ačkoliv třeba dřou jako koně, nikdy žádných jedniček nedosáhnou, a dostávají třeba jen samé čtyřky. Ovšem i když jsou znevýhodněné, úplně blbé nejsou - vědí, že čtyřka je něco moc ošklivého, a může takový průběh vzdělávání být značně demotivující. Když bude takové dítě týdny dřít jako kůň, a stejně bude dostávat pětky, čtyřky, snadno se může stát, že ho učení přestane bavit, na učení se vykašle, a nedozví se nikdy nic pořádného. Co takovému konkrétnímu dítěti bude v životě platné, že jeho výkon byl exaktně popsán, když nebude nic umět a nic vědět - a to ani to, co by vědět a umět i při svých schopnostech mohlo?
--- Jinými slovy řečeno - děti nejsou neživé předměty, které se mají chladně oměřit, ovážit a popsat - ale živoucí tvorové, kteří ke svému životu potřebují vývoj, vzdělávání v rámci vlastních možností - a k tomu rozhodně lépe přispívá právě slovní hodnocení.

Jinak abych tě vyvedla z omylu: v našem klasickém školství známky NEJSOU pouze exaktním popsáním schopností konkrétního dítěte. Učitelé jsou totiž zvyklí - staří (moje matka v důchodu) i mladí (synova třicetiletá býv. učitelka) - do známek promítat i chování dítěte ten který den. Například syn, který počítá do deseti jako když bičem mrská vč. sčítání a odčítání, a umí to až někde ke stovce, dokonce i počítá jednodušší příklady na tisíce (je v první třídě), dostal na staré škole PĚTKU z matematické prověrečky ne proto, že by neuměl (samozřejmě umí), ale proto, že byl celý radostí bez sebe ze zprávy, že místo tělocviku půjdou ven na sníh, a místo psaní příkladů a výsledků výsledky radostně vykřikoval nahlas. Tomu já teda neříkám "přesné popsání výkonu dítěte" - bylo by stačilo, aby na něj učitelka lehce zatlačila a zklidnila ho jiným vhodným způsobem.
Tož tak.
M.