Přidat odpověď

No... budu pokračovat - někdy mám pocit, že můj život by byl pěkně obsáhlá "bible". Mladší dcera se nenarodila tak úplně zdravá (rozštěp rtu a patra), těch zmiňovaných nemocnic a oprací za sebou máme požehnaně. Ale jinak je to zdravá a už velká slečna puberťačka, momentálně se řeší rovnátka a za 2 roky konečná operace čelisti. S druhou dcerou je to zase náročné jinak, má už odmala velmi komplikovanou povahu. Zde je můj výchovný cíl maturita příští rok a pak už musí děvče samo řídit si svůj život, když podle ní všechno děláme špatně.
Mám už 3 roky přítele, koupili jsme si společně baráček - můj sen, ALE. Tohle mě momentálně moc trápí a není jednoduché si to přiznat, ale musím. Finančně táhnu naši rodinu já. Přítel mi dává jen půlku hypotéky, protože má mizerně placenou práci, ostatní (inkaso, komplet jídlo) táhnu já. Když jsme se stěhovali, ještě dálkově studoval vysokou a zaměstnavatel mu vycházel vsříc. OK, počkám - řekla jsem si a statečně další rok platila. Loni odpromoval a... nic. Práci se mu očividně moc měnit nechce. Ale já hloupá táhla káru dál, seběvědomí ubývalo a jsem tam, kde jsem. Nervy už ruply (asi před měsícem), dostalo se mi srdceryvných ujištění, jak mě nechce ztratit a napraví to, ale - NIC. Jen občas ujištění, že už zítra určitě ten životopis na Jobs dá...