Přidat odpověď

Konečně někdo začal psát o tom, že když se snažíte poctivě pořešit svůj finanční průšvih, jste na tom biti a vůbec je to celé vymyšlené opět (tak jako spousta jiných věcí) "geniálně po Česku"

Odkaz na článek dám níž.

Prošla jsem insolvenčním řízením poctivě, neudělala jsem ani jednu kličku, jak si odklánět prachy bokem a tudíž musím já a dcera vyžít z 10 800,- měsíčně. Pět let. Ať vydělám kolik vydělám. Našla jsem si obdobně postiženého partnera, tomu zůstane asi 12000,- (netuším proč víc než mně i když nemá děti, ale on má klasickou exekuci narozdíl ode mne)

Já chápu, že si nemáme nárok vyskakovat, ale... když jsme dojížděli oba, stálo nás to cca 5000,- (počítám do toho i pojištění a jiné nutné náklady na auto, MHD jsem se do práce nedostala) Oběma nám strhávají víc než to co přistává domů. Mně v řádů stovek až tisíců, muži zůstává cca 1/3 toho co vydělá. Já dojíždění vzdala, mám práci v místě, ale hůř placenou, ale ušetřím cca 2500 na benzínu. Mých 10 800,- zůstalo, strhávají mi míň (nevýhodné pro věřitele)

Nedá se to nazvat ani skromným životem, jedná se o živoření.

Jak byste vy navrhovali motivovat lidi k oficiálnímu řešení svých finančních průšvihů?

Já bych třeba dlužníkům zpětně nad rámec proplácela doložené náklady na dojíždění, na školní akce dítěti (alespoň částečně) nebo i kus nákladů na bydlení.

Nebo si také myslíte, že do insolvence či exekuce může spadnout jen určitá skupina lidí, která si pak zaslouží, aby to na ně takhle dolehlo?