Přidat odpověď

>> pokud jsme predeterminováni zhhřešit a nemůžeme jinak, pak kategorien ODPUŠTĚNÍ zcela ztrácí smysl, úplně se vyprázdní!!! Aby odpuštění melo smysl, musí zde být svobodná vůle a tedy i možnost nezhřešit.

Tohle není úplně pravda.
1. V mnoha situacích zde jistá míra svobodné vůle zůstává, ale znamená to například jít tvrdě proti přirozenosti. (Jako když někdo, kdo má rodiče alkoholiky může mít větší problém do toho nespadnout.)
2. Sklon k hříchu jsme zdědili po rodičích (to je ten pověstný prvotní, dědičný, hřích - ten sklon). I kdybychom s tím nemohli dělat nic jiného, tak Bohu na tom nemusí tak moc záležet, protože to není on, kdo nás pokazil. Kazíme se od počátku dál a dál sami. Prostě, jako když se biologovi pokazí bakterie, tak nás mohl vylít s prominutím do hajzlíku.
3. Ale Bůh dal řešení - skrz nelegálně zabitého Krista ďáblem zavřel ústa žalobcům, lidem připomenul, že každý z nás má víc másla na hlavě, než ho sám žádá od ostatních a skrz pouhou důvěru - víru v něj - nám nabídl nápravu. Že nás povede, bude proměňovat a nakonec nás jako přátele prostě "za nic" - (tedy až na Kristovu smrt) vezme k sobě, budeme-li chtít.

A tady už je putna (C.M.P.), jestli jsme zhřešili svojí vinou, nebo někoho jiného, když se tu našel dobrý strejda (tedy Kristus), který za nás zaplatil. Prostě to můžeme pořešit a je novou vinou to neudělat, ať to byla vina kohokoliv.

(Pro zájemce, je dobré Bohu říct v modlitbě, že jsem si vědom mých průšvihů A, B, C... ZZZ a že děkuju, že to Kristus za mne urovnal. Že se mu proto poddávám, jako svému Pánu.)