Přidat odpověď

Halt jsem z nemocnější rodiny, takže jsem tu a tam nemocněl už od vojny. Často s močovými cestami. V druhé půlce vojny to byl fakt problém, protože pak služby vyžral nějaký kolega z VŠ praporu (náhrada vojenských kateder v 90.letech).

Skoro každý rok jsem byl 2-3 týdny nemocný. Většinou projekt nebo vývoj počkal, co nepočkalo, se zvládlo z domova od vynálezu vytáčeného připojení do firmy.

Už jsem zažil mnohé, před cca 10 lety kolaps v letadle, kdy jsem musel služebku na konferenci přerušit v Paříži ve špitále na koronárce (nic se nenašlo). V Aténách jsem dostal kašel a on to byl slabší zápal plic - z klimošky. Pak se ještě řešily důsledky těch antibiotik.

O něco později jsem dostal ulcerózní kolitidu (nevyléčitelná, ale podařilo se to potlačit)a poležel jsem si 5,5 měsíce. To už jsem si myslel, že se do práce nevrátím. Projekty převzali jiní...

Pak jsem nastoupil, ale brzy jsem musel do ciziny, protože české projekty byly obsazené. Na podzim jsem šel na menší operaci, ta se moc nepovedla a tak místo 1 týdne na lůžku a 1 na rekonvalescenci mi dělali revizi a 6 týdnů nechopenky. Tady už na projektech štvalo management, že jsem to neuměl lépe odhadnout předem.


Co se týče manželky, tak tam je každá nemoc problém, protože dělá asistentku v MŠ k inkontinentnímu a hyperaktivnímu dítěti (40h/t). Takže, když tam není, tak to lítáním za ním a mytí padne na učitelky a ty to nedávají. Krize jsou i když musí k doktorovi, nebo s dcerou k doktorovi. Dceři je sice 17, ale je vážně nemocná a doktor ve špitále, i pediatrička nás k ní chce. A když má žena 2 doktory měsíčně a k tomu 2 školení, tak je to problém (na školeních trvá ředitelka).