Přidat odpověď

Já jsem doma takový ten velící důstojník - všechno dělají, ale musí se jim to říct a pak ještě zkontrolovat. A to bylo i v době, kdy jsem byla v nemocnici - jako by byli zmatení, bez velení, co máme dělat - neskutečnej bordel a to já jsem celkem tolerantní. Po návratu jsem teda ležela nebo pololežela a přesouvala se po místnostech a říkala - no jo, tohle ještě a tamto - a všechno bylo bez nějakýho nucení.
A myslím, že se i všichni těšili, až toho udělám víc, když jsem přece víc doma. Jenže když viděli, že stačí hodinu se ploužit po bytě a stačí hodinu vařit a jaký mám pak bolesti a problémy, tak najednou nastartovali mozky.
A když se to blíží bordelu a jim se nechce, stačí jen požádat.
A i ty informace o tom, kdy, kde a co převedli na sebe. Mám velké výpadky paměti a stačí mi, že si musím značit a nechávat "drobečky" kvůli práci, ostatní už neohlídám. Takže i to se rozdělili a krom svých věcí hlídají a upozorňují i mne.
Hodně se mi ulevilo a život bez stresů je prý pro mne velmi přínosný.
Chci říct, že když děti vidí, že to fakt dospělý nezvládá a umí ty činnosti vykonávat, tak nenechají na holičkách. Starší začal i vařit, ačkoli to nikdy nedělal a nesnáší to. Ale já poradím, něco si načte a když to nejde, pomůžu dokončit.