Přidat odpověď

jak tady čtu, jak se kdo dívá na tykání a vykání a tak, tak přemýšlím, jak to pořešit v rodině. Třeba v práci jsem byla zvyklá, že už od těch osmnácti mi v práci starší kolegové říkali automaticky - Jano, Janičko, vy - takže jméno a vykali. Přišlo mi to v pohodě. Já samozřejmě říkala - pane Vopršálku, přišlo mi divný mu říkat Josífu, vy.
A teď v práci říkám jménem a taky vykám. Prostě to tak bylo a nenapadlo mě o tom přemýšlet. Ale u nových mladých kolegů jsem se dopředu zeptala, zda jim mohu říkat jménem a vykat a zeptala se, jaký tvar jména upřednostňují - Honzo, Jane a tak.
No a přemýšlím, jak se chovat k dceřinu příteli - vypadá to jako vážné. Nikdy jsem si její přítele nenechala připustit moc k tělu a nějaká tykačka nepadala v úvahu a nakonec se ukázalo, že je to dobře. ale přece jen se mi nechce jejímu pětadvacetiletému příteli říkat pane Nováku, vy, spíš bych upřednostnila - Honzo, vy.
Ptala jsem se dcery a ona si s jejími rodiči tyká a ví, že my to máme jinak, tak říkala, ať to děláme, jak chceme. Myslíte, že bych se ho měla zeptat, zda směrem k němu ho mohu oslovovat jménem a vykat a přitom se nijak nemínit o tom, aby on směrem ke mně se zachoval obdobně a neříkal mi paní Novotná? Dneska je to prostě jiné a tak tápu. Co myslíte či jak to máte vy osobně.