Přidat odpověď

Jiřko, já ti rozumím. Já hodně tíhnu k miminkům a malým dětem a dost jsem se bála právě toho, jak se budu vypořádávat s tou touhou po dalším, když, navzdory přání, rozum a okolnosti to uzavřely na těch dvou po druhém těhotenství. Byla jsem připravená na to, že to ve mně vždycky bude neuzavřená bolavá kapitola, se kterou se budu muset naučit žít a nějak ji přijímat. Svým způsobem jsem ale nakonec měla prapodivné "štěstí", péče o dítě, které bude na té miminkovsko-batolecí úrovni o dost déle než je běžné, to nějak naprosto přebila a v duši je v tomto směru nečekaný klid. Ale umím si představit, jak moc je to těžké. Snad si jen říkat, že to tak možná z nějakého důvodu mělo být