Přidat odpověď

Je to dle mého porucha - tedy nikoli to "přijít včas", ale dosáhnout toho bez nepřiměřeného stresu, pomoci okolí apod.

Mám dojem, že je to jako s hudebním sluchem a jinými vlohami. Někdo má perfektní, někdo taknějak normální, někdo žádný.

Vnímám čas a jeho plynutí podobně, jako místo, kde se nacházím. Jsem v čase obvykle poměrně dobře orientovaná i bez hodinek, a k tomu často čas kontroluju, nenčiní mi problém s ním pracovat, počítat, a tudíž chodím včas. Bez stresu. Tak nějak přirozeně.

Jsem k tomu samozřejmě zodpovědná tím způsobem, že se již nepustím do nějaké činnosti, která by včasnost ohrozila, i když je to za cenu toho, že se nějak omezím (vynechám kafe, nedočtu kapitolu, neutřu ten prach kteréh jsem si všimla zrovna, utnu fajn pokec, atd atd...).

ALE mám kamarádku, která prostě čas nevnímá. Je v něm bez orientace asi jako průměrný městský člověk v lese. Pohled na hodinky ji stresuje sám o sobě stejně jako myšlanka na to, že letadlo letí za tři týdny v 7:35. Pokud chce být někde včas, musí tam být s velkou rezervou napřed, a pak si tam třeba číst.
Není flink či bezohledná (i takoví jsou nedochvilci, to jistě),

pouze postrádá cit pro plynutí času.