Přidat odpověď

Jsou lidi, kteří mají s dochvilností problém a různě se ho pokoušejí řešit. Částečně kompenzují, částečně se situacím promyšleně vyhýbají. (A není divu. Já mám třeba odpor k telefonování, telefonuji, když musím, ale jak to jde, hodím to radostně na někoho jiného a pak zase udělám něco za něj.)

A jsou lidi, kteří jsou prostě lempli.

Taky jsou lidi, kteří dochvilnost nezvládají jen v určitých situacích. Třeba naši kamarádi jsou mimo, když někam jedou s celou rodinou. On i ona samostatně chodí načas bez potíží, ale jak jedou někam s dětmi, nějak neuvažují nad typickými skluzy "ještě vyčurat", "kde je ta kšiltovka s dráčkem?", "jo a chtěli jsme vzít xxyy"... K tomu se přidá dojem, že třeba u nás fakticky nemusí být přesně, o čtvrt hodinu se to nezblázní - a dorazí typicky o jednu až dvě hodiny mimo, spíš ty dvě. Když k nám jedou na víc dní, klidně i později. Poněkud mě to irituje, ale zvykla jsem si a prostě je nečekám, jedu si vlastní věci a oni se objeví. Viděla jsem je ostatně mnohokrát hromadně od odjíždět od nás, tak si jejich odjezdy od nich umím živě představit