Přidat odpověď

Lou, celou dobu jsem měla pocit, že píšeš o mém nejstarším synovi. Ten teda má hraničního aspergera (neřešíme to), ale jinak to byl vážně moula každým coulem. Sebevědomí na nule - doslovně, to jsem považovala za největší problém a sociální dovednosti na době nula. Na odpověď na otázku se občas docela načekám, bohužel loni jsem tu zakládala téma ohledně šikany. Docela jsem z toho byla hooodně nešťastná - vše začalo tak, jak u tebe, byl na sebe schopný obrátit talíř s jídlem, do školy by klidně odešel v teplácích, pokud bych ho nehlídala, u nás teda ještě docela averze proti tělocviku, hlavně fotbalu, no a kdo nehraje fotbal, je prostě out....
Hodně pomohlo při řešení šikany moje absolutní důvěra v něho, ale ono se to nějak samo zlomilo přes letní prázdniny. Já sama jsem ho začala mnohem víc chválit a pořád jsem mu připomínala jeho přednosti. Nejvíc ale teda můžu poděkovat jeho panu učiteli hudebky, protože to s těma dětma opravdu umí a jemu se podařilo to, co nám se nepodařilo během 14 let - ten v klukovi dokázal vykřesat sebevědomí... Navíc teda v orchestru nalezl partu fakt dobrých kluků a to je jeho život. ALE!!! Po návratu do školy jsem byla teda docela napjatá (ta šikana loňský školní rok nebylo zrovna nic příjemného) a tím, jak v klukovi to sebevědomí stouplo a kluk si začal vážit sám sebe, tak ho tyděcka samy nechaly - dokonce mi v pátek říkal, že ten největší agresor se ho v pátek přišel zeptat, zda si k němu mže přisednout.
A zrovna včera jsem se na něho dívala, synátor bude mít příští týden 15, ukecaný teda nikdy nebude, ale když jsem se dívala, jak sebevědomě se chová v prostředí jemu důvěrném (docela složité solové vystoupení před asi 300 cizinců), cítila jsem fakt hrdost, že jsme to překonali.
Takže já netvrdím, že sport, pokud na to není, ale něco, co ho baví a absolutně mu důvěřovat, on z toho vyroste, MUSÍ ale cítit vaši podporu. A neboj, ono se to zlomí.
Jinak, co s etýče oblečení, to mu musím doteď připomenout, holt ho prostě víc hlídám, no.